To mě vůbec nezajímá!

Pondělí v 22:15 | Slunéčko mnohotečné
Je těžká doba! Velmi těžká doba. Konec konců, byla těžká vždycky. Kdo může říct, že vyrůstal v klidném prostředí bez světových konfliktů, válek, hladomorů nebo omezování svobody a práv lidí? Bohužel tohle zlo je tady již od počátku světa a pravděpodobně nikam nezmizí! Můžeme pro to ale něco udělat i my? Obyčejní lidé? Případně studenti, kteří ještě nedosáhli dospělého věku?

Minulý a předminulý týden se konaly volby. Jsou toho teď plná média. Všude kde se podíváme! Smutné ale je, když vidíme výslednou volební účast. Ať už vyhrála kterákoliv strana, zvolilo ji opravdu velmi malé množství lidí s volebním právem v ČR. Spousta voličů si raději řekne: "Mě politika nezajímá. Můj hlas nic nezmění!" a zůstane doma. Potom přijde šestnáctiletý student gymnázia, obeznámen s volebními programy všech stran a s pevným názorem. Ten ale volit opravdu nemůže! A i těchto mladých lidí je pomálu.


Většina studentů v tomto věku je bohužel ovlivněna svými rodiči a okolím, které politické dění v zemi ignoruje! Nezajímá se o dění v jeho rodné zemi. Nemá ponětí o problémech, které s sebou doba nese a vůbec si neuvědomuje svoji občanskou povinnost. Jenomže pozor!! Za pár let tito lidé dosáhnou plnoletosti. A změní se něco? Buďme optimisti a věřme, že ano. Pravděpodobnější však je, že tento mladý člověk bude pokračovat ve svém sladkém nicnevědění a v nezájmu o českou společnost.

Je důležité být vlastencem a nezlomit hůl nad naší zemí, i když obrovská spousta lidí (i v mém nejbližším okolí) to již udělala. Je nutné, aby se mladí studenti zajímali o politiku. Alespoň občas si zapli zprávy nebo přečetli noviny. Nebudeme-li se o politiku a dění ve světě zajímat, budou o nás a naší budoucnosti rozhodovat jiní!

Dnes jsem se bavila se svou kamarádkou (vrstevnicí) o aktuálním projednávání návrhu o uzavírání manželství mezi homosexuály a o petici, kterou lze podepsat (souhlas či nesouhlas). Ona mi pouze odpověděla: "Nevím, já to nijak nesleduju. Mě se to netýká a nezajímá mě to!" Je to ukázkový příklad nezájmu o jakýkoliv současný společenský problém. Možná, že kdyby byla trošku v obraze, toto téma by ji třeba zaujalo.
A tak doufám, že i tímto nepatrným šířením tohoto názoru se mi podaří upoutat pozornost, byť jen jednoho člověka, a přesvědčit ho, aby se zajímal o tuto těžkou dobu, ve které žijeme.

Děkuji za přečtení Usmívající se
 

ABBA? Ne, to neposlouchááám!

Sobota v 22:11 | Slunéčko mnohotečné
"Ty posloucháš Valdemra Matušku? A co ty Beatles v tvým playlistu? Ses asi sekla v minulým tisíciletí, ne?"
Vypovídá naše oblíbená hudba něco o naší osobnosti? Určitě ano, otázka však je, zda-li je to tak zásadní hledisko, ze kterého se na čloěka pohlíží?

Jak se říká, hudba léčí. Jenže ne každý lék musí pomáhat každému. Někomu na chřipku stačí dva paraleny a čaj, někomu pomůžou až antibiotika. Stejně tak někdo dokáže relaxovat u klasické hudby, někdo se uvolní u punk-rockové kapely. Někdo další má slabost pro hity 80. let, jiný zas pro hudbu z První republiky nebo pro moderní současnou pop music. A jestliže někdo hudbu doopravdy miluje, je to pro něj ten nejlepší lék na každou bolest!

Být teenagrem v dnešní době je v tomto ohledu dost těžké. Pravděpodobně to není jen dnešní dobou, výběr oblíbeného hudebního žánru je předmětem diskuse už pěkných pár generací. V současnosti třináctileté děti poslouchají konkrétních několik interpretů a blázní za největšími hity, které slýchají ve všech médiích. Jenže stále je tu pár dětí, které se v tomto ohledu odlišují. Přiznáním toho, že poslouchají ABBU, sestry Allanovy nebo Bonnie Tyler by se však velmi odlišili od vrstevníků. A jak to chodí často i v dospělém životě, odlišné lidi jsou společností převážně odmítáni. V hudebním vkusu se to pouze neprojevuje tak markantně.

Máme v dnešní době obrovský luxus toho, že si svůj žánr můžeme najít a legálně poslouchat. Není to tak dlouho, co se v naší zemi i ve světě hudba kastovala na tu správnou a podporovnou, a na tu rebelskou, která "pohoršuje a kazí mládež". Skvělým příkladem je pro nás USA ve 40. letech. Potom však jejich historii moderní hudby navždy změnil král rock'n'rollu Elvis Presley. Obecně se také ví, že za totality byla spousta zpěváků v ČSSR zakázána, někteří byli nuceni odejít, jiní sledovali svět za mřížemi vězení. Na scénu se dostaly pouze osobnosti, které vyhovovali režimu. V každé době se ale objevovali rebelové, kteří se ke své zamilované hudbě dokázali nějakým způsobem provrtat.
Můžeme být jen vděční, že tato doba nedemokratického výběru a diktování muziky, kterou má člověk milovat je pryč. A snad se nevrátí.

Nezáleží na tom, co posloucháme. Je to naše volba, kterou nám nemůže nikdo vzít. To že se někomu líbí kapela, která zpívá o sexu a drogách neznamená, že je dotyčný promiskuitní nebo bere drogy. To že někdo poslouchá lidovky neznamená, že je zpátečnický venkovan, který chodí běžně jen v kroji. (A ano, i to si někdo myslí!) Stejně tak, když někdo poslouchá klasiku neznamená hned, že je to usedlý a nudný člověk. Těch příkladů bych mohla uvést stovky. Důležité na tom všem ale je, že každý si svůj oblíbený styl dříve či později najde a poslouchání této hudby mu dělá lepší den.

A co z toho všeho plyne?
Běžte na YouTube, zapněte svou oblíbenou písničku a zlepšete si den také! Protože se musíme usmívat, dokud máme zuby a poslouchat písničky, dokud nejsme úplně hluší! Mrkající

Co mě to popadlo?

Čtvrtek v 17:18 | Slunéčko mnohotečné
Zdravím!

Tento blog jsem si založila, protože mě už nebaví poslouchat ty streotypní názory, které slýchám všude kolem sebe každý den. Ať jsem ve škole, v obchodě, v autobuse, prostě kdekoliv. Všude slyším samé narážky na dnešní mládež, na lidi s poruchami zdraví, xenofobní a rasistické diskuse. Copak se všichni zbláznili? Právě dnes přetekl pohár.

Ráno jsem se vzbudila velmi brzy, zacvičila si (což normálně nedělám, ale proč ne?), dala si sprchu. Kafčo po ránu samozřejmě, to je vždycky potřeba. No pak jsem jela do školy. Ta díky tomuhle super startu ráno nebyla tak nesnesitelná jako obvykle. Bohužel, někdo se vždycky najde. A tak jsem si opět od jedné učitelky vyslechla, jak málo jím a že jsem hubená jak tyčka. Slýchám to velmi často a velmi nerada! Ten předotopní názor, že každá mladá hubená dívka je anorektička mě stále pronásleduje jako stín.
A tak jsem si řekla, že pošlu své myšlenky i zkušenosti dál. Právě tomu, kdo tento článek čte!

Kam dál

Reklama